Se symfonickým power metalem ve stylu Nightwish sloužícím jako inspirace, se v roce 2000 rakouští spojili Visions of Atlantis a za dva roky vyšlo jejich debutové album. Téměř okamžitě sestava zamíchala odchodem dvou původních členů. Další dvě alba byla vydána, jak členové přicházeli a odcházeli, ale přes to všechno Visions of Atlantis se podařilo zajistit trvale dobrý – i když všední – power metal. Pro čtvrté řadové album „Delta“ za mikrofonem zpívá řecká zpěvačka Maxi Nil (ex-Elysion) se zpěvákem Mariem Plankem. Ačkoliv zvuk skupiny má kořeny v Nightwish stylu, jsou něco jiného než klon.
To, co nejvíc VoA činí VoA, na rozdíl od vůdců žánru, v dobrém slova smyslu, jsou vokály. Plank a Nil mají chemii v souladu jaký Scabbia a Ferro z Lacuna Coil, zpívají zhruba stejně a z nich každý má rozsah lichotivý pro jiné. Nil styl není jako některé operní zpěvačky v žánru, ale nadále zůstává silná, když konejšivě cvičí svou všestrannost. Píseň, která nejlépe ilustruje její schopnosti, je „Memento“, kde se bez problémů vznáší nad své typicky střední tóny a sdílí zajímavou operní souhru s Plankem. Pro svoje party má Plank slušný střední rozsah s náznakem chraptivosti k tomu. Krátce se ponoří do drsnějšího stylu než normálně v „New Dawn“, a pěkně udává tempo rockera s některými rozsáhlými mezihrami. Nejtěžší píseň na Deltě, „Elegy of Existence“ také stojí za některé lákavé robustní riffy s laskavým svolením Wernera Fiedlera.
Co mi vadí nejvíc, je skutečnost, že klávesy Martina Harba pracují vepředu a ve středu prakticky v každé písni, přiíliš často degradují Fiedlerovy šestistrunné činnosti do pozadí. Harb dělá dobrou práci, vytváří svěží atmosféru přes některé majestátně a vítězoslavně znějící pasáže („Black River Delta“ a „Conquest of Others“, nemluvě o instrumentální skladbě „Sonar“ která by se perfektně hodila pro film Jamese Camerona), ale na písních jako „Twist of Fate“ je frustrující, že napětí vyzvednout Fiedlera vede pod klávesy – nicméně to může být vášnivé a chytlavé. Je to jistě menší remcání zakořeněné v osobních preferencích, a což jeden než většina fanoušků Evropského power metalu nebude pravděpodobně sdílet.
Delta není průlomové album, ale podle mého názoru to není jediná hůl, se kterou by se mělo album měřit. Jako příspěvek ke stylu symphonic power metalu, je čtvrté album Vision of Atlantis solidní výkon, který víc než vyžaduje pozornost fanoušků žánru.
Zdroj: harvestmoonmusic.com
Překlad: Zdebra
